V nadmořské výšce 634 m, na vápencové skále převyšující okolní terén o 200 m, vládne Spišské kotlině jedna z nejcennějších památek Spiše, národní kulturní památka Spišský hrad. Je nejen dokladem vývoje architektury u nás od 12. do 18. století, ale svojí rozlohou převyšující 4 hektary (přesně 41 426 m2) se považuje za jeden z největších hradních komplexů střední Evropy.
    Bohatá je i jeho historie. Skála, na které se rozprostírá, byla osídlená už v mladší a pozdní době kamenné. Pravěké osídlení však vrcholí na přelomu našeho letopočtu, kdy se tu vytvořilo obrovské a mohutné opevněné hradiště lidu tzv. púchovské kultury. Jeho valy objevili archeológové při nedávném archeologickém výzkumu. Našli tu ale i obydlí zemědělského lidu a řemeslníků a rozměrný kultovní objekt. Z rozsahu, spůsobu opevnění i z organizační struktury je možné předpokládat, že už v té době tu bylo administrativní centrum středního Spiše. Valy, v terénu ještě znatelné, obklopovaly celý hrad a přecházely přes jeho největší nádvoří. Po zániku tohoto hradiště vzniklo na sousedním kopci, na Dreveníku, další silné hradiště. Až po něm se začíná budovat dnešní Spišský hrad.
    Dějiny Spišského hradu a jeho architektonický vývoj nám v podstatné míře skorigoval a doplnil důkladný archeologický a architektonický výzkum, který se tu uskutečňoval asi deset let. Snad jeho nejvýznamnějším poznatkem bylo, že našel a umožnil datovat nejstarší architekturu hradu, kruhovou obytnou věž (která zanikla v první polovině 13. století), postavenou v 11.-12. století. Kolem třetiny 13. století vzniká dnešní kruhová věž, románský palác a jiné části horního hradu. Protože hrady, mezi nimi možná i Spišský hrad, se v čase tatarského vpádu výborně osvědčili, podporoval Béla IV. stavbu hradů a na Spišském hradě daroval v roce 1249 spišskému proboštovi místo, aby si mohl postavit věž a palác. Tak vznikl tzv. proboštský palác, nedávno objevený jako první přístavba k původnímu hradu. Už v tom čase, hlavně však v druhé polovině 13. století, se kolem hradu odehrál nejeden boj. Vždyť hrad se stal střediskem královské župy. Často v něm sídlili významní hodnostáři. V roce 1275 ho dobyl jistý kníže Roland, který se vzbouřil proti panovníkovi. Potom patřil královně Alžbětě Kumánské, matce Ladislava IV. O hrad se bojovalo i v první polovině 14. století. V roce 1312 ho chtěl dobýt Matúš Čák Trenčanský, ale hrad se ubránil. Krátce potom ho goticky přestavěli a rozšířili.
    V roce 1443 ho získal Jan Jiskra z Brandýsa, bojující za práva Ladislava Pohrobka. Nejdříve si na úbočí pod hradem postavil malou opevněnou pevnůstku, potom dal vybudovat opevnění velkého nádvoří. Tak dostával hrad pomalu dnešní rozlohu a podobu. Významným dějinným mezníkem pro hrad byl rok 1464, kdy panovník daroval tento dosud stále královský hrad šlechticům Imrichovi a Štefanovi Zápolským. Je zajímavé, že přesto, že Zápolští vlastnili více než 70 hradů, považovali Spišský hrad za svůj kmenový hrad a v něm i sídlili. Ve významné míře ho zmodernizovali a dobudovali. Postavili novou kapli, zvýšili a zesílili věž, v gotickém duchu přebudovali románský palác, přičem zaměstnávali ty samé kamenáře, kteří jim stavěli pohřební kapli v Spišské Kapitule. Na hradě se narodil i poslední uherský král před Habsburky Ján Zápolský. On byl i jeho posledním majitelem z tohoto rodu, protože když prohrál boj o uherský trůn, zabrali v březnu 1528 hrad Habsburkové. Ale už v roce 1531 ho darovali Alexiovi Turzovi. I Turzovci si přizpůsobili hrad svojim potřebám a dali mnohým jeho budovám renesanční charakter. Když v roce 1636 vymřeli po meči, získali hrad Csákyovci, kteří ho vlastnili až do roku 1945. Pravda, obývali ho jen do konce 17. století, protože už od začátku 18. století si Csákyovci budovali pohodlné zámky v Hodkovcích, později i v Bijacovcích, Kluknavě a jinde a usazovali se tam. Na stavbu těchto zámků použili i mnoho stavebních prvků z hradu. Na hradě zůstala jen vojenská posádka, která ho však po požáru roku 1780 opustila. Od toho času byl hrad zříceninou. Až v posledních letech se po důkladných výzkumech opravuje, konzervuje a některé části se rekonstruují. Dolní nádvoří bylo už v roce 1983 spřístupněné veřejnosti.
    Když vcházíme do hradu od Hodkovcí, všimneme si nejdříve důmyslného opevnění někdejší hlavní brány. Dnes osamotě stojící zděné sloupy byly původně pospojované dřevěnými kládami a tvořily první linii obrany. Za nimi byl hluboký příkop, potom vysoká zeď vytvářející předbránu. Až tak se dostaneme k věži s gotickou bránou z 15. století, před kterou bylo propadliště. Brána se dala zavírat nejen padacím mostem, ale i silnou mříží, která se dala spustit zhora. Na jejím místě byla brána už v 14. století. Uprostřed středního nádvoří, na které se dostaneme, stál dům pulkrabího, kolem zdí byly ubytovny posádky a vzadu sýpky. Na levé straně vede silná brána na dolní velké nádvoří. Před jeho vybudováním stál před touto bránou barbakan, t. j. věž, přes kterou bylo třeba přejít, aby se člověk dostal k bráně. Velké nádvoří, postavené asi v polovině 15. století, sloužilo nejen na ochranu tu tábořícího vojska, ale mohlo poskytnout ochranu i velkému množství okolního obyvatelstva. V jeho spodní části jsou nápadné základy kruhového objektu. Byla to obytná věž postavená v první polovině 15. století, chráněná mohutným příkopem a dřevěnou palisádou. Částečně sloužila i jako skladiště zbraní. Po vybudování zdí nádvoří ztratila zčásti svoji funkci pevnůstky. Z vnitřních stran zdí nádvoří byly hospodářské objekty. Přes toto nádvoří prochází část valu púchovského hradiště.
    Vrátíme se na střední nádvoří a strmou cestou vstoupíme přes bránu do románského předhradí, kterého velká část byla před výzkumem zasypaná. Před sebou vidíme zbytky proboštského paláce, dále místo, na kterém stál mlýn a ve skále je vytesaná malá jeskyně. Na druhé straně je poměrně zachovalá románská brána, přes kterou se dostáváme do horního hradu. Do horního hradu vedla později další brána, která ústí jakoby do vzduchu. Původně se k ní dalo dostat po dřevěné konstrukci.
    Horní hrad je, přirozeně, nejstarší a nejcennější částí hradu. Hned naproti vstupu je do skály zapuštěná cisterna, spojená s povrchem jen úzkým otvorem. Vpravo se dostaneme k románské bráně, o níž jsme už mluvili. Před ní jsou zdi pocházející z posledních stavebních úprav hradu v 18. století. Na druhé straně se nacházejí původní gotické a renesanční obytné budovy majitelů a uživatelů hradu, upravené dnes jako vyhlídkové plochy s nádherným výhledem do širokého okolí. O reprezentačnosti původních prostor hovoří zachovalé gotické i renesanční portály a okna. Uprostřed prostoru je donjon - kruhová věž, pocházející z poloviny 13. století, přístupná původně jen z výšky prvního poschodí. Za ní je mohutné zdivo oblé stavby, považované donedávna za cisternu. Jde však o zbytky zničené původní hradní věže z 11.-12. století. Zanikla v první polovině 13. století v důsledku zničení podloží, když ve skále vznikla velká puklina. Arkády spojují dnešní věž s gotickou kaplí z 15. století, za kterou se nachází nejcennější část hradu, mohutný, původně trojpatrový románský palác, který byl v 15.-16. století goticky přebudovaný. Z původní architektury jsou nejhezčí jemné sloupky združených románských oken s hlavicemi. Stavitelé těchto objektů byli v 13. století kamenáři ze severní Itálie. Při výzkumu se u dnešní věže našla vyhloubená obdélníková jáma, která mohla sloužit jako cisterna nebo jako ledovna.
    Jen ze samotného hradu vidíme jeho nádhernou polohu i krásnou architekturu, pro kterou se oplatí vynaložit síly na výstup na hrad.